Tematický rozsah jedenáctého čísla je neobyčejně pestrý. Jednotlivé studie přinášejí pohled na aktuální dění na poli péče o památky a jejich ochranu. Mezi takové příspěvky patří studie věnovaná štukové výzdobě interiérů zámku a kostela. V Zahořanech u Litoměřic.
Památková péče se také zaobírá hlubším porozuměním stavební historii, což reprezentuje studie ke středověké architektuře kostela sv. Jiljí ve Vinařicích. Regionální zaměření časopisu přesahuje studie o zámecké zahradě vévodů v ostrově nad Ohří, jež se interdisciplinárními přístupy snaží přiblížit raně novověkou proměnu kulturní krajiny. S touto tematikou se, tentokrát pro 19. století, též setkáváme ve studii o historii chmelových konstrukcí na Lounsku a Žatecku, které zcela změnily výraz krajiny této části severozápadních Čech.
110 stran
Obsah
Orel a lev – pomníky velké války na Lounsku a Žatecku jako výraz národní identity
Jiří Bureš – Marta Pavlíková
Orel a lev – pomníky velké války na Lounsku a Žatecku jako výraz národní identity v Monumentorum Custos 2018, s. 5–16; Studie
Sledovaný soubor pomníků v Lounském regionu zahrnuje více než 120 objektů, vznikal v letech 1919–1938. Vzhledem k národnostnímu složení této oblasti soubor zahrnuje pomníky vzniklé v místech s převahou českého obyvatelstva i pomníky českých Němců. Pomníky obou těchto skupin vznikaly obdobným způsobem, především iniciativou spolkových organizací a jejich společnou spoluprácí v rámci tzv. pomníkových výborů. Součástí obou skupin jsou díla různé kvality od běžné řemeslné produkce až po práce renomovaných autorů (Emanuel Kodet, Emil Dufek, Johann Adam Mayerl, Johannes Watzal). Pomníky velké války postupně doplnili četná náměstí, parky, venkovské návsi či hřbitovy a stali se nedílnou součástí našich sídel. Tyto pomníky lze vnímat jako pozoruhodně vrstevnaté monumenty, jejichž osudy odráží složitost historického vývoje naší oblasti v průběhu celého 20. století.
Zahrada sasko-lauenburských vévodů v Ostrově ve světle písemných pramenů
Michal Vokurka
Zahrada sasko-lauenburských vévodů v Ostrově ve světle písemných pramenů v Monumentorum Custos 2018, s. 17–28; Studie
Na výzkumu zahrady v Ostrově a jejího vývoje za sasko-lauenburských vévodů a bádenských markrabat se podíleli dosud převážně historikové umění a památkáři. Důsledkem toho bylo přihlíženo především k dostupným obrazovým pramenům, zejména rytinám Zachariase Lescheho z poloviny 17. století a vyobrazením od Johanna Michaela Sockha z roku 1715. Existence bohaté obrazové dokumentace potlačila potřebu badatelů pracovat také s písemnými prameny, a to jak archívním materiálem, tak publikovanými texty, jež se o zahradě zmiňují. V tomto článku představuji tři typy písemných pramenů, které lze ke studiu využít. V první řade se jedná o materiál úřední povahy, jako jsou účty, inventáře, popisy panství a instrukce zahradníkům. Dále exitují minimálně tři narativní vylíčení od lidí, kteří zahradu viděli na vlastní oči. Přestože dosavadní literatura pracovala s překladem jednoho z nich, zcela opomenula velmi barvitý popis z deníků kardinála Harracha. Třetím typem jsou zmínky traktátech o zahradní architektuře, topografických dílech a cestovních průvodcích. Autoři těchto textů někdy zahradu znali, někdy jen přejímali z jiných zdrojů. Společné jim je odkazování na kdysi slavnou zahradu, která sice byla návštěvníkům přístupná, ale dávno již pozbyla svou nádheru a areál vynikal spíše parkovou úpravou. Kombinace představených písemných pramenů se známým obrazovým materiálem nabízí badatelům nové možnosti výzkumu. Seznamuje nás detailně s umístěným několika stovek uměleckých děl v zahradě a odhaluje její ideovou stránku, která kombinuje antické motivy, mariánskou zbožnost, ale také řadu militárních prvků.
Středová architektura kostela sv. Jiljí ve Vinařicích
Jaroslav Skopec – Jan Mareš
Středová architektura kostela sv. Jiljí ve Vinařicích v Monumentorum Custos 2018, s. 29–42; Studie
Mnoho nových informací o středověké podobě kostela bylo získáno na základě dokumentace a rešerší, které byly provedeny před a během opravy fasády presbytáře kostela svatého Jiljí ve Vinařicích. Získané poznatky byly zároveň impulsem pro další průzkumy, které významně rozšířily znalosti o celkové podobě kostela v pozdním středověku.
Kostel svatého Jiljí si ve středověku můžeme představit jako typickou sakrální stavbu s pravoúhlou plochostropou lodí a úzkým klenutým presbytářem s pětibokým osmibokým závěrem. Absence věže je běžná, a pokud by zde byla sakristie, mohli bychom ji hledat na tradičním místě podél severní strany presbytáře, na místě dnes existující. K této rané stavební etapě kostela jistě patří triumfální oblouk, klenby presbytáře a tři hrotité okenní otvory v závěru presbytáře. Teoreticky bychom mohli uvažovat o existenci dvou otvorů na jižní straně.
Taková podoba kostela jej řadí mezi charakteristické vrcholně gotické kostely postavené ve 14. století s polygonálním presbytářem na Lounsku. Počátky kostela lze vysledovat někdy mezi přelomem 30. a 40. let 14. století, kdy se začaly objevovat tzv. polygonální presbytáře jako součást kostelů na Lounsku, a rokem 1352, kdy je kostel poprvé přímo zmiňován. Několik prvků, jako jsou valené klenby v hojně užívaném hruškovém profilu, ještě ostrohrannější oblouky triumfálního oblouku, meziklenební klenby a diagonála klenby presbytáře, to vše se vztahuje k výše uvedenému období.
Kostel prošel ve 40. letech 15. století významnou přestavbou, která spočívala ve vybudování nového krovu a trámového stropu v lodi se středním trámovým nosníkem, se středním pilířem a snad i v opravě zdí presbytáře. V neposlední řadě je otázkou, zda tato obnova zahrnovala také přemalbu fasád s šedě natřenými šambránami a iluzivním zpevněním nároží.
Dobové zařazení této úpravy je problematické, neboť není pro určité období příliš charakteristická. Kombinace šedě natřených šambrán a nároží s bíle natřenými plochami byla oblíbená poměrně dlouho v pozdní gotice a renesanci 16. století, kdy se tato stavební aktivita údajně také prováděla. I dnes však byly bíle malované kapuce klenby presbytáře ve středověku vymalovány nástěnnými malbami, které byly objeveny při repasích v roce 1896.
Spíše než jako úpravu bychom tuto stavební činnost mohli chápat jako opravu či obnovu kostela po husitských válkách, kdy mohl být kostel neudržovaný, poškozený a ve špatném stavu. Pokud tomu tak je, pak lze kostel zařadit k lokalitám, kde byla v pohusitském období realizována poměrně intenzivní stavební aktivita (např. kostel v Chouči, Sulejovicích, Račiněvsi, Medvědicích, Lounkách, kostel sv. Petra v Lounech) a potvrzuje předpoklad, že po husitských válkách byly prováděny větší reparace.
Štuková výzdoba interiérů zámku a kostela Nejsvětější Trojice v Zahořanech u Litoměřic
Vít Honys
Štuková výzdoba interiérů zámku a kostela Nejsvětější Trojice v Zahořanech u Litoměřic v Monumentorum Custos 2018, s. 43–52; Materiálie
Studie se zabývá dosud málo známou štukovou výzdobou interiérů zámku a kostela Nejsvětější Trojice v Zahořanech u Litoměřic. V přízemí dvou místností jižního křídla a chodby zahořanského zámku se zachovala pozdně renesanční štuková dekorativní výzdoba charakteru komunikujících rámců. Její některé detaily vykazují podobnost se štukovou výzdobou prostor při arkádové chodbě ve střední části prvního patra hlavní budovy teplického zámku z období jeho renesanční přestavby za Radslava Vchynského z Vchynic na přelomu 16.–17. stol. S ohledem na shodu majetkové držby obou objektů za Viléma Vchynského z Vchynic lze vznik štukové výzdoby zahořanského zámku předpokládat okolo roku 1630, její modelace ovšem vykazuje vedle početných oprav značné zaslepení souvrstvími mladších nátěrů. V prvním patře východního křídla zámku se pak na plochém stropě sálu nachází pozdně barokní štuková reliéfní výzdoba s vojenskou tematikou a rohovými postavami částečně odvozenými z předloh pozdějších vydání Iconologie Césare Ripy z období přestavby objektu Heřmanem O´Gilvy okolo r. 1710. Nejhodnotnější je pak raně barokní štuková výzdoba kleneb interiéru kostela Nejsvětější Trojice, hypoteticky spojovaná s osobností Bernarda Spinettiho, která je přes dílčí pozdější doplňky dominantní složkou výzdoby interiéru této raně barokní sakrální stavby a díky reflexi některých progresivních vlivů patrně pražského centra svým významem přesahuje hranice regionu. Materiálová analýza prokázala, že jde o vápenný štuk s menší příměsí sádry, přičemž v nejstarší dochované vrstvě bylo prokázáno zvýraznění plastického perlovce okrovooranžovým odstínem. Charakter interiéru kostela dotvořila roku 1766 v umělém mramoru provedená architektura hlavního oltáře Martina Hennevogela z Litoměřic a v přibližně stejné době stejnou technikou realizované architektury čtyř oltářů bočních.
Drobné památky v obci Dolní Zálezly (okres Ústí nad Labem)
Jan Leibl – Martin Zubík
Drobné památky v obci Dolní Zálezly (okres Ústí nad Labem) v Monumentorum Custos 2018, s. 53–68; Materiálie
Na našem území je celá řada malých obcí, které na svém katastru nemají velké a významné památky v podobě kostelů, zámků či jinak výjimečných domů, ale objevují se v nich drobné památky nejrůznějšího původu, stáří a kolísavé kvality. Takovou obcí jsou i Dolní Zálezly v okrese Ústí nad Labem. Předkládaný text se snaží být zejména katalogem všech drobných památek na území Dolních Zálezel, předkládá jejich dějiny a přidává odborný vyčerpávající popis. Text je výsledkem důkladného archivního a terénního výzkumu. Po krátkém úvodu o dějinách obce následuje samotný katalog, který je řazen podle typů památek a v rámci nich chronologicky. Po sobě tak následují kaple, hrobky, pomníky, sochy, kříže a ostatní památky, které jsou obtížně zařaditelné do výše uvedených kategorií.
Historie chmelových konstrukcí a mnohem více
Michal Jirman
Historie chmelových konstrukcí a mnohem více v Monumentorum Custos 2018, s. 69–76; Materiálie
Cílem článku je odpovědět na základní otázku: Odkud se vzala tzv. „drátěnka“ na naše chmelnice? Dlouhodobý výzkum naznačil, že chmelové konstrukce byly vynalezeny v Bavorsku, odkud se k nám dostaly ve druhé polovině 19. století. Tento článek toto tvrzení upravuje a upřesňuje. Je pravda, že chmelové konstrukce se začaly ve větší míře v Čechách zavádět až po Světové výstavě chmele v Norimberku v roce 1877. O popularizaci chmelových konstrukcí se zasloužil bavorský obchodník Friedrich Wirth. Nebyl však první, kdo s tímto nápadem přišel. První publikované pokusy provedl Moriz Rochel na chmelnicích u Štýrského Hradce v Rakousku ve 30. a 40. letech 19. století. Inspiroval se vinným kroužkem a vyzkoušel podobnou konstrukci na chmelnici. Jeho nápad byl výnosný a ušetřil mnoho práce i materiálu, bohužel však upadl v zapomnění a čekal na své znovuobjevení.
Článek se však pokouší popsat charakter chmelnic v "předdrátovém" období, tedy zhruba od počátku 18. století. Hospodářské příručky dokonale ukazují posun chmelařství v čase i v regionech, kdy je český chmel vždy, ve srovnání s ostatními, na prvních místech. Chmelnice, zejména v saských oblastech, sloužily spíše jako zásobní nebo kuchyňské a neprodukoval se ve velkém. Potřeba pěstovat chmel ve velkém přišla až s racionalizací zemědělství a zavedením průmyslových pivovarů. Chmelnice se dlouho udržely pouze s využitím tyčových konstrukcí. Rostlina se jednoduše zapletla a přivázala ke kůlu, který ji podpíral. Celá práce je opatřena poznámkovým aparátem, který může sloužit i jako historiografická příručka pro další badatele o chmelu. Alespoň stručně jsem zhodnotil všechny dostupné a důležité ekonomické příručky a kritické články od počátku 18. století do přelomu 19. a 20. století.
Zámek Duchcov jako místo paměti na valdštejnskou epopej? Instalace jižního křídla a koncepce jeho prezentace
Marian Hochel
Zámek Duchcov jako místo paměti na valdštejnskou epopej? Instalace jižního křídla a koncepce jeho prezentace v Monumentorum Custos 2018, s. 77–99; Materiálie
Státní zámek Duchcov je díky své bohaté historii a cennému památkovému fondu významnou a vyhledávanou památkou. Od poloviny 60. let minulého století probíhala na zámku rekonstrukce včetně celého zámeckého komplexu. Jejím cílem bylo zpřístupnit prostory veřejnosti a využívat je pro různé kulturní a společenské příležitosti. Hlavním cílem realizovaných renovačních prací bylo napravit nevhodné zásahy z předchozích let a navrátit interiérové i exteriérové prostory do původní podoby. Po otevření nových prohlídkových tras v roce 2011 byla provedena řada průzkumů a renovace interiérů v nobile pianu jižního křídla zámku s plánem jeho zpřístupnění veřejnosti. V roce 2017 byla na základě průzkumu archivních pramenů, mobiliáře z fondu Národního památkového ústavu a dalších zdrojů dokončena koncepce nové interiérové instalace a prezentace těchto prostor. Nová expozice v podobě aluzivní interiérové instalace měla akcentovat témata, jimž se při již přístupných prohlídkách zámku z koncepčních či kapacitních důvodů nevěnovala dostatečná pozornost. Přesto však tato témata nesou klíčový význam pro historickou prezentaci duchcovského zámku i regionu. Tematicky byla nová instalace zaměřena na připomenutí jednotlivých historických osobností rodu Valdštejnů, kteří byli původními majiteli duchcovského panství, a zároveň na představení kultury bydlení a životního stylu na jejich šlechtickém sídle. Pro přípravu této instalace byly rozhodující dochované a restaurované historické nástěnné malby v interiérech místností č. 147 až 155. Ty pocházejí z doby, která je historicky významná pro styl a typové zařazení nábytku v instalaci. Dalším ikonografickým zdrojem a východiskem pro instalaci tří pokojů v dámském bytě byly tři kolorované dokumentární obrazy Amalie von Peter (1807–1853), zobrazující relvantní interiéry v letech 1849–1850, které Národní památkový ústav zakoupil v roce 2018 ze soukromých sbírek. Tyto dobové obrazové prameny byly nejprve identifikovány a vyhodnoceny ve prospěch památkového objektu, který dokumentovaly.
Výstava Architektura ve službách první republiky v Ústeckém kraji
Marta Pavlíková
Výstava Architektura ve službách první republiky v Ústeckém kraji v Monumentorum Custos 2018, s. 101; Semináře, konference, akce
Ke 100 letům založení Československé republiky připravilo ústecké územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu výstavu Architektura ve službách první republiky v Ústeckém kraji, která představila veřejnosti na 60 objektů moderní.
Sola Fide – Pouhou vírou. Luterská šlechta a její dědictví na Děčínsku a Ústecku
Táňa Šimková
Sola Fide – Pouhou vírou. Luterská šlechta a její dědictví na Děčínsku a Ústecku v Monumentorum Custos 2018, s. 102; Semináře, konference, akce
Dne 25. dubna 2018 byla na zámku v Děčíně otevřena výstava zaměřená na umělecký a stavební odkaz saských šlechtických rodů, jejichž uměleckou produkci v 16. století významně ovlivňovalo luterství. Expozice se zaměřila především na rytířské rody Salhausenů a z Bünau, které se výrazně zapsaly do dějin Děčínska a Ústecka.
Studentská praxe 2018 v Konojedech v Úštěku
Vít Liška
Studentská praxe 2018 v Konojedech v Úštěku v Monumentorum Custos 2018, s. 103; Semináře, konference, akce
V termínu 21.–31.5. 2018 se uskutečnila odborná praxe studentů oboru Dokumentace památek a Kulturní historie při katedře historie Filozofické fakulty UJEP v Ústí nad Labem. Deset výukových dní probíhalo pod vedením PhDr. Kamila Podroužka, Ph.D. a dalších zaměstnanců Centra pro dokumentaci a digitalizaci kulturního dědictví při FF UJEP. Tento rok se předmětem zájmu a podrobného průzkumu staly Konojedy na Úštěcku a nedaleká vesnice Merboltice.
Dokumentace barevnosti omítkových vrstev a vybraných štukových a kamenných prvků v areálu zahrady zámku Stekník
Anna Lišková
Dokumentace barevnosti omítkových vrstev a vybraných štukových a kamenných prvků v areálu zahrady zámku Stekník v Monumentorum Custos 2018, s. 104; Semináře, konference, akce
Ve dnech 1. 2.–22. 3. 2018 byla Centrem pro dokumentaci a digitalizaci kulturního dědictví při Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem provedena dokumentace vybraných prvků v areálu terasových zahrad zámku Stekník. Jednalo se o štukovou výzdobu jižní a severní vstupní brány, drobnou architekturu point de vue na jihovýchodě a západě ohradní zdi, krycí desky pilířů ohradní zdi a koruny ohradní zdi, typovou pískovcovou vázu na poprsní východní části horní terasy západní zahrady a o dochované barokní omítky ohradní zdi.
Terezínské ghetto – dokumentace obytné mansardy na půdě domu čp. 24
Jan Horák
Terezínské ghetto – dokumentace obytné mansardy na půdě domu čp. 24 v Monumentorum Custos 2018, s. 105; Semináře, konference, akce
V polovině dubna 2018 se Centrum pro dokumentaci a digitalizaci kulturního dědictví Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem podílelo na dokumentaci nástěnných maleb v podkroví domu č. p. 24 v Dlouhé ulici v Terezíně.