Další číslo opět přináší studie i aktuální informace o problematice památkové péče v oblasti severozápadních Čech. Pojednání Petra Hrubého zaměřené na sochařské dílo Lorenze Hornunga je dílčím výstupem dlouholetého výzkumu sepulkrálních památek, který systematicky mapuje celý region a spadá do problematiky dokumentace jednotlivých typů kulturních památek.
Článek Martina Aschenbrennera je příkladem zájmu o prezentaci památkových objektů ve správě ústeckého pracoviště NPÚ. Kromě zámku v Ploskovickích, jehož interiérům je věnována předkládaná studie, spravuje toto pracoviště dalších 13 památkových objektů, které si zcela jistě zaslouží pozornost. Studie Víta Honyse se zaměřuje na problematiku začlenění některých typů památek do kategorie movitých a nemovitých objektů, což hraje důležitou roli i při jejich ochraně a obnově. Rubrika drobnějších materiálií věnovaných jednotlivým typům památek i rozsáhlejším urbanistickým celkům je v tomto čísle bohatá a dokládá různorodost výzkumů a aktivit souvisejících s dokumentací památek i památkovou péčí.
119 stran
Obsah
Sepulkrální tvorba Lorenze Hornunga na Ústecku
Petr Hrubý
Sepulkrální tvorba Lorenze Hornunga na Ústecku v Monumentorum Custos 2010, s. 5–14; Studie
V textu se autor zabývá sepulkrální tvorbou Lorenze Hornunga, zejména jeho dosud nepříliš známou sepulkrální tvorbou v oblasti Ústí nad Labem. Vycházeje z podobnosti stylu a srovnání dochovaného sepulkrálního díla s nejvýznamnější sepulkrální památkou L. Hornunga, kterou je epitaf Güntera z Bünau v saském Lauensteinu, nachází autor základní identifikační prvek, který charakterizuje celé Hornungovo dílo. Tímto autorským znakem je stylizovaný maskaron, který je vyrytý v částech renesanční plátové zbroje, zejména na ramenních a stehenních plátech.
Na základě identifikace této autorské značky autor textu snadno zjistí další sepulkrální dílo L. Hornunga v oblasti Ústí. Tyto práce vznikly pravděpodobně v období krátce před rokem 1610. Jedná se o dvě památky v kostele svatého Mikuláše ve Všebořicích (manželský epitaf Volfa Žoldána ze Štampachu a Markéty z Lungvic, epitaf Jana Albrechta ze Štampachu), dále dvě památky v kostele sv. Havla v Chlumci (epitaf Petra Kölbela z Geisingu, epitaf Bernarda Kölbela z Geisingu) a dále náhrobek neznámého člena rodu Salhausenů ze Salhausenu v kostele svatého Jakuba ve Svádově a náhrobek neznámé paní Štampachové ze Štampachu v kostele svatého Václava v Roudníkách.
V závěrečné části se autor zabývá problematikou pokračování odkazu díla L. Hornuna na Ústecku včetně zhodnocení sochařské produkce v regionu.
Interiéry zámku v Ploskovicích v době císaře Ferdinanda Dobrotivého
Martin Aschenbrenner
Interiéry zámku v Ploskovicích v době císaře Ferdinanda Dobrotivého v Monumentorum Custos 2010, s. 15–26; Studie
Ferdinand I. Rakouský (Dobrotivý) pobýval na ploskovickém zámku jako na svém letním sídle v letech 1854–1872 (kromě roku 1866). Na počátku 50. let 19. století nechal zámek nově upravit ve stylu tzv. druhého rokoka, stejně jako své další letní sídlo, kterým byl zámek v Zákupech. O ploskovickém zámku existuje méně pramenů než o zámku v Zákupech, přesto lze informace sdílet díky analogii s tímto druhým panstvím. Místnosti v prvním patře ploskovického zámku byly (zprava od schodiště): Císařská komora, což znamenalo prostor pro služebnictvo, pracovna, toaletní místnost a císařský salón, kulečníkový sál, velký sál, který mohl sloužit jako jídelna, císařovnin salón, společná ložnice, císařovnin záchod a dvě místnosti – komnaty náležející císařovně.
Císařské pokoje byly vybaveny nábytkem z mahagonového dřeva, čalounění sedacího nábytku bylo v jednotě se závěsy a vždy potištěno květinovými vzory. Pokoje císaře a císařovny byly vybaveny nábytkem z jiných druhů dřeva, zejména dubového. Ve druhém patře bylo devět pokojů s nábytkem z ořechového dřeva zjevně určeným pro dvořany a čtyři pokoje s dubovým nábytkem pro služebnictvo. Původní malby zobrazovaly převážně náboženské výjevy, později však byla výzdoba doplněna dalšími uměleckými díly. Ze zdrojů lze získat zajímavé poznatky i k dalším otázkám, jako je osvětlení hradu, hygiena, méně je však zatím známo o používání stolního nádobí.
Oltáře, kazatelny, varhany..., památka movitá či nemovitá?
Vít Honys
Oltáře, kazatelny, varhany..., památka movitá či nemovitá? v Monumentorum Custos 2010, s. 27–36; Studie
V posledním desetiletí byl probíhající proces reidentifikace nemovitých kulturních památek ovlivněn snahou připojit k chráněným nemovitým památkám i dosud památkově nechráněné prvky vnitřního vybavení kostelů vnímané obvykle jako věci movité. Často se tak dělo na základě nedokonalého odborného právního posouzení bez rozlišení a respektování konkrétních specifik a na základě neshody v názorech osob z Národního památkového ústavu, Ministerstva kultury ČR a výkonných orgánů státní památkové péče. Studie kriticky hodnotí skutečnost, že tato odborně a právně ožehavá problematika (dotýkající se vlastníků památek) nebyla zpracována pro konkrétní situace ani pro konkrétní prvky vybavení kostelů, což nakonec skončilo u nepřátelského postoje k této praxi ze strany Ministerstva kultury. Zatímco současná právní úprava považuje za rozhodující kritérium v této otázce pevnou vazbu na nemovité památky a charakter jejich poškození v případě odstranění zabudovaného prvku, autor se pokouší o právně a technicky přijatelné vymezení hranice mezi movitým a nemovitým charakterem jednotlivých prvků vnitřního vybavení sakrálních interiérů. Autor dochází k názoru, že jako součást památkově chráněných nemovitých památek lze akceptovat oltáře s nemovitou menzou nebo s prokazatelně fixovaným vztahem k baroku, přesněji historizující "Gesamtkunstwerk", dále kazatelny přístupné schodištěm prolomeným zdí a výjimečně i varhany s autentickým nástrojem, pokud jejich architektura a výzdoba tvoří spolu s vnitřní výzdobou neoddělitelný celek. Upozorňuje na "dluh" současné památkové legislativy vůči památkové ochraně cenných souborů vnitřního vybavení kostelů a dále navrhuje možná opatření pro řešení tohoto problému v budoucnosti.
Stavební vývoj České Kamenice v letech 1900–1945
Alena Sellnerová
Stavební vývoj České Kamenice v letech 1900–1945 v Monumentorum Custos 2010, s. 37–44; Materiálie
Obytná zástavba v první polovině 20. století vhodně respektovala maloměstský charakter České Kamenice a nenarušovala jej. Domy, ať už byly inspirovány jakýmkoli stylem – secesí, dekorativismem, novou věcnosti či funkcionalismem, odpovídají hromadnému měřítku starší zástavby. V České Kamenici působil v tomto období jen omezený počet architektů a stavitelů, mimoměstští architekti se na architektuře České Kamenici podíleli jen velmi málo. Nejvíce objektů navrhl na počátku 20. století stavitel Josef Weinolt, ve 20. a 30. letech 20. století pak ve stavebním rozvoji pokračovali především Max Eschler a Alfred Böhm. Po roce 1900 se bytová výstavba stále inspirovala historickými slohy, ale odrážela i rozvíjející se secesi. Poválečná zástavba opustila jemnou výzdobu fasád a přiklonila se k jednoduchým geometrickým figurám dekorativismu, který se však nikdy neodpoutal od konzervativních postupů. Ve 30. letech byl charakter domů v České Kamenici velmi jednoduchý, ale stále odpovídal tradičním principům daným stavebními vzory v sousedním Německu.
Sušárna ovoce z roku 1760 v Novém hradě u Jimlína
Kamil Podroužek
Sušárna ovoce z roku 1760 v Novém hradě u Jimlína v Monumentorum Custos 2010, s. 45–50; Materiálie
V areálu Nového hradu u Jimlína se nachází poměrně málo známá barokní sušárna ovoce z roku 1760. Sušárna se nachází v přízemí severního křídla hradu, ve třetím prostoru východně od věže. Skládá se ze sušící komory opřené o jihovýchodní roh klenutého prostoru, který slouží jako manipulační a předpecní prostor, a z pecního systému. Iniciály J. L. a L. L. na čelní stěně sušárny pravděpodobně odkazují na příslušníky rodu von Löwenegg, kteří zde v letech 1715–1767 hospodařili.
Co do charakteru se jedná o poměrně malou bezdýmnou pec posuvného typu, přistavěnou na místě starší zděné pece, která byla přikládána z průčelí severního zámeckého křídla. Demonstruje změnu interiérové funkce – z obytných místností na technické. Je také příkladem velmi raného použití bezdýmné konzervace ovoce, typu, který na venkovských trzích převládl až o sto let později. Dokládá, že progresivní sušení ovoce horkým vzduchem pravděpodobně začalo nejprve v sušárnách panského velkostatku. Princip vytápění sušárny se vyvíjel v souladu s rostoucími nároky na úsporné palivo a pohodlnou manipulaci se sušárnou. Stavební vývoj samotné sušárny také odráží snahu o intenzifikaci zemědělské výroby na konci 19. století.
Tato datovaná panská sušárna z roku 1760 je zachována v autentické podobě s autentickými konstrukcemi podstavce sušárny z doby jejího vzniku. Má modernizované sušící zařízení, jako je rám, tyče a pec z přelomu 19. a 20. století. S ohledem na tradice ovocnářství v oblastech měst Louny a Žatec, které se vyvinuly z panských vzorů a návodů pro poddané, je sušárna velmi vhodným objektem pro rekonstrukci a prezentaci.
Historické omítky vnějšího pláště lodi a presbytáře kostela sv. Prokopa v Černěvsi
Táňa Nejezchlebová
Historické omítky vnějšího pláště lodi a presbytáře kostela sv. Prokopa v Černěvsi v Monumentorum Custos 2010, s. 51–56; Materiálie
V souvislosti s plánovanou rekonstrukcí vnějšího povrchu fasády kostela svatého Prokopa v Černěvsi byl proveden průzkum omítkových vrstev. V rámci průzkumu byla provedena dokumentace převážně přirozeně otevřených nálezů na jižní fasádě presbytáře a lodi a na severní fasádě lodi. V sondách vytvořených odpadlým povrchem kostela v empírovém stylu byly na jižním průčelí presbytáře objeveny zazděné relikty okenních otvorů nad stávajícími okny presbytáře. Podle charakteru prací na okenních rámech a jejich okolí můžeme starší okenní otvory datovat do období renesance. Otvory jsou doprovázeny lokálně dochovanými fragmenty hlazené vápenné omítky s proškrabávanou páskovou šambránou kolem otvorů a vytaženým iluzivním krychlovým nárožním kamenem u lodi. Fragmenty starších omítek byly zdrsněny škrábanci a drobnými otvory, aby nová omítka dobře přilnula, a fragmenty jsou většinou pokryty dochovaným povrchem v empírovém stylu. Studium vzájemných vztahů omítkových vrstev, jejich řemeslného a výtvarného charakteru přineslo nové poznatky o stavební historii kostela.
Wipily jsme wyno czerveny – nález historického graffiti na Novém hradě u Jimlína
Kamil Podroužek
Wipily jsme wyno czerveny – nález historického graffiti na Novém hradě u Jimlína v Monumentorum Custos 2010, s. 57–62; Materiálie
Sgrafito objevené v roce 2010 na Novém hradě u Jimlína se nachází uvnitř přízemí východního hradního křídla, na jižní stěně obdélníkové místnosti označené v plánové dokumentaci jako č. 107. Sgrafito doprovázené vyobrazením Ptolemaiových sfér se nachází v západním sousedství etráže k sousednímu polygonálnímu rizalitu v nároží hradního křídla a pokrývá západní a střední část zdi, kde vymezuje původně široký vstup do sousedního rizalitu, který byl později zazděn. Sdělení graffiti interpretujeme jako: "Na svátek Všech svatých 1. listopadu 1652 jsme ještě vypili měch červeného vína a k obědu jsme měli knedlíky" s podpisem "Matěj".
Výstavba sousední mladší kaple svatého Josefa je výsledkem stavební činnosti strahovských premonstrátů, kteří získali novohradské panství na základě závěti Johanna von Aldringen a v roce 1650 jej převzali. Podepsané pamětní sgrafito odkazující na slavnostní menu na svátek Všech svatých považujeme za památku na oslavu končící stavební sezóny v roce 1652, kdy byly vypořádány staré smlouvy se služebnictvem a uzavřeny nové. Ukazuje stav a průběh stavebních úprav v interiérech východního křídla Nového hradu. Stavba prvního patra a kaple svatého Josefa byla zahájena z iniciativy strahovského opata Fuka z Hradiště ještě před prodejem panství v roce 1651. Je zřejmé, že v dokončování zámeckých interiérů pokračoval i nový majitel, kterým byl Christian Vilém, markrabě braniborský.
Lucký mlýn
Jan Frundl
Lucký mlýn v Monumentorum Custos 2010, s. 63–68; Materiálie
Článek se zabývá analýzou vybavení a historie bývalého vodního mlýna zvaného Lucký, který se nachází v jihozápadní části okresu Litoměřice. Počátky mlýna sahají minimálně do období baroka. Objekt obsahoval dva mlecí mechanismy poháněné dvojicí vodních kol. Na počátku 20. století byl mlýn přestavěn a zmodernizován, nejpozději v polovině 20. století však ukončil provoz. Mlýn je výjimečný především díky zachování neporušeného vybavení z doby, kdy přestal fungovat pro svůj účel. Cílem článku je porovnat specifika popisovaného mlýna s vývojem mlýnské sítě na Litoměřicku.
Stavební a geodetická dokumentace ravelinu č. 18 Terezín
Táňa Nejezchlebová
Stavební a geodetická dokumentace ravelinu č. 18 Terezín v Monumentorum Custos 2010, s. 69–74; Materiálie
Dokumentace části městského opevnění – ravelinu č. 18 v Terezíně byla provedena s ohledem na potřebu plánového materiálu pro přesnější výkon památkové péče na objektech opevnění. Svým způsobem souvisela i se snahou města Terezín o zápis do světového seznamu památek UNESCO. Na geodetickém a stavebním průzkumu objektu se podíleli studenti oboru Dokumentace památek na Filozofické fakultě UJEP. Kromě praktického uplatnění plánů památkové péče umožňuje dokumentace současného stavu srovnání s historickou dokumentací, která byla pořízena spolu s projektem a stavbou samotného objektu v roce 1780. Tímto způsobem lze přesně určit rozdíly mezi projektem a samotnou stavbou, identifikovat různé zásahy do fortifikace a její degradaci vlivem dalších faktorů.
Dřeviny Kláštereckého zámeckého parku
Dana Hladíková
Dřeviny Kláštereckého zámeckého parku v Monumentorum Custos 2010, s. 75–78; Zahrady
Zámecký park v Klášterci nad Ohří se řadí k nejlépe zachovaným historickým zahradám severočeského kraje a dodnes bohatý dendrologický sortiment je významnou hodnotou této kulturní památky. Biotická složka zámeckého parku má v časoprostorové ose dynamičtější průběh svého trvání v porovnání s architekturou, což ji z principu věci činí mnohem křehčí, zranitelnější a mnohdy nenahraditelnou. Z tohoto důvodu je nutné pečovat o všechny nejstarší stromy, které pocházejí z historicky původního zakládání přírodně krajinářského parku a s nejvyšší pečlivostí a respektem přistupovat k novým výsadbám, které mají zajistit mezigenerační kontinuitu zahradnicky vzácných druhů a kultivarů dřevin.
Zaniklý kostel sv. Kateřiny v Dolanech, okres Chomutov
Mirjam Skoumalová
Zaniklý kostel sv. Kateřiny v Dolanech, okres Chomutov v Monumentorum Custos 2010, s. 79–82; Zaniklé památky
V době před rokem 1165, kdy území mezi Kadaní a Žatcem bylo českým králem postoupeno cisterciáckému klášteru ve Waldsassen ke kolonizaci, patřil klášteru díl Dolan. Předpokládá se, že kostel v Dolanech byl postaven již v 11. století a patřil vedle Kadaně, Radonic a Čachovic k nejstarším na Kadaňsku. Ve 14. století je v místě uváděna tvrz a při ní kostel, zmiňovaný od roku 1356 jako farní. Dolany se spolu s farním kostelem dostaly v roce 1508 k panství Vintířov, ale od roku 1544 náležely k panství Poláky, jejich osadou byly po správní stránce od roku 1869 až do svého zániku v březnu 1967.
Tapiserie „Šlechtická slavnost“ a její restaurování v letech 2008–2010
Eva Francová
Tapiserie „Šlechtická slavnost“ a její restaurování v letech 2008–2010 v Monumentorum Custos 2010, s. 83–86; Obnovy památek
Tapiserie „Šlechtická slavnost“ pochází ze zámku Heřmanův Městec, odkud byla v rámci konfiskací po roce 1945 převezena do Státního zámku Sychrov. Více jak čtyřicet let po posledním restaurátorském zásahu byl stav tapiserie již velmi špatný, lepené plomby z předchozího zásahu ztvrdly, perlinka se vlivem klimatických podmínek srazila a způsobila rozsáhlé deformace. Celá plocha tapiserie byla pokryta velkým množstvím drobných perforací, štupy, provedené špatně zvoleným materiálem i technikou, se pohledově nevhodně uplatňovaly. V letech 2008–2010 byl proto proveden kompletní restaurátorský zásah, který byl finančně podpořen Programem restaurování movitých kulturních památek Ministerstva kultury České republiky. Restaurátorské práce prováděla restaurátorka textilu a tapiserií Vladimíra Lipská ve spolupráci s restaurátorkou textilu Radkou Kalabisovou. Před zahájením samotných restaurátorských prací byl proveden důkladný restaurátorský průzkum zahrnující analýzy vláken, zkoušky stálosti barev, porovnání barevnosti rubu a líce, analýzu lepených plomb z minulého restaurátorského zásahu (prokázala využití fragmentů jiných tapiserií) či analýzu použitých lepidel.
K problematice obnovy fasády zámku v Klášterci nad Ohří
Martin Zubík
K problematice obnovy fasády zámku v Klášterci nad Ohří v Monumentorum Custos 2010, s. 87–90; Obnovy památek
Klášterecký zámek je umístěn na levém břehu Ohře a je obklopen rozsáhlým anglickým parkem. Pohledové uplatnění zámku zejména od řeky je značné a celý komplex spolu s blízkým kostelem Nejsvětější Trojice, Sallou terrenou a radnicí tvoří hlavní pilíře historického panoramatu Klášterce nad Ohří. Vlastníkem zámku je město Klášterec nad Ohří, které předložilo v roce 2009 záměr obnovit nátěr fasády zámku na vnějších stěnách a výhledově na nádvoří. Předkládaný text pojednává v informativní podobě o právě probíhající obnově fasády.
Restaurování interiéru kostela Čtrnácti sv. Pomocníků v Lounech dokončeno
Vít Honys
Restaurování interiéru kostela Čtrnácti sv. Pomocníků v Lounech dokončeno v Monumentorum Custos 2010, s. 91–92; Obnovy památek
Hřbitovní kostel Čtrnácti sv. Pomocníků, postavený v letech 1714–1718 podle projektu Pavla Ignáce Bayera, je dnes panelovými domy obklopenou solitérní památkou připomínající zaniklou zástavbu Žateckého předměstí města Loun. V průběhu devadesátých let dvacátého století proběhla základní obnova jeho exteriéru. Interiér však zůstal po základní obnově omítek v rozpracovaném stavu, část vybavení byla deponována. Léta bylo upozorňováno na prohlubující se havarijní stav nástěnných maleb, pro realizaci prací však chyběly finanční prostředky. Teprve v průběhu roku 2009 se podařilo prostřednictvím specializovaného programu Ministerstva kultury ČR rozhodující část finančních prostředků zajistit.
Rekonstrukce kostela sv. Václava v Kalku
Lenka Kotišová
Rekonstrukce kostela sv. Václava v Kalku v Monumentorum Custos 2010, s. 93–98; Obnovy památek
Vlastníkem kostela sv. Václava včetně areálu hřbitova je obec Kalek, která započala roku 1996 s postupnou obnovou své nejvýznamnější památky odstraněním zříceného krovu. Kostel byl průběžně v letech 1998–2008 opravován, obec získávala finanční prostředky na jeho obnovu z různých dotačních titulů např. z Havarijního programu Ministerstva kultury, z Programu obnovy venkova Ústeckého kraje, z Programu rozvoje venkova i z Nadačních fondů. Současná obnova kostela svatého Václava byla realizována dle projektové dokumentace „Rekonstrukce kostela Kalek“.
Novostavby v městské památkové zóně v Žatci
Lucie Radová
Novostavby v městské památkové zóně v Žatci v Monumentorum Custos 2010, s. 99–102; Městské památkové rezervace
Realizace dvou ambiciózních novostaveb a úprava veřejných prostor představuje po plošných asanacích prováděných ve druhé polovině 20. století nejvýznamnější a nejviditelnější zásah do města Žatce a jeho struktury. Respektována však při tom byla složitost a rozmanitost území, specifická atmosféra jeho života a individuální charakter historické zástavby. Novostavby tak nově uspořádaly a definovaly prostor v centru městské památkové zóny, daly mu kulturní přesah a přinesly do něj novou výtvarnou hodnotu.
Vesnická památková zóna Merboltice
Alena Sellnerová
Vesnická památková zóna Merboltice v Monumentorum Custos 2010, s. 103–106; Vesnické památkové zóny
Přibližně čtyři kilometry dlouhá obec Merboltice je situována v severní části Českého středohoří. Jedná se o vrcholně středověkou emfyteuticky založenou2 údolní lánovou ves s hospodářskými usedlostmi umístěnými nad nivou Merboltického potoka v přibližných rozestupech 50–100 m. Vesnická památková zóna Merboltice1 byla prohlášena vyhláškou Ministerstva kultury České republiky č. 413/2004 Sb. dne 24. června 2004, vyhláška vstoupila v platnost dne 1. ledna 2005.
Zpráva o konání workshopu „Problematika péče o historická důlní díla vzniklá do konce 19. století
Tomáš Brož, Jiří Bureš
Zpráva o konání workshopu „Problematika péče o historická důlní díla vzniklá do konce 19. století v Monumentorum Custos 2010, s. 107; Semináře, konference, akce
Ústecký region patří mezi území České republiky s dlouhou montánní tradicí, jejíž počátky spadají do raně historického období, na technologický postup tzv. krušení odkazuje i samotný název Krušných hor. Vzhledem k bohaté tradici rudného i uhelného dolování je dnes nedílnou součástí kulturního dědictví Ústeckého kraje i řada památek montánní činnosti. Specifika dokumentace, péče a prezentace historických důlních děl se stala námětem odborného workshopu „Problematika péče o historická důlní díla vzniklá do konce 19. století“, pořádaného Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Ústí nad Labem a Centrem pro dokumentaci a digitalizaci kulturního dědictví při UJEP.
Konference „Dělnické a hornické kolonie. Bydlení v průmyslových aglomeracích“
Jiří Bureš
Konference „Dělnické a hornické kolonie. Bydlení v průmyslových aglomeracích“ v Monumentorum Custos 2010, s. 107; Semináře, konference, akce
Problematika dělnického bydlení a otázka stavby kolonií je od 19. století intenzivně studována, zprvu z hlediska národohospodářského (např. A. Bráf: Studien über Nordböhmische Arbeiterverhältnisse), později z hlediska historického a etnografického (práce J. Měchýře, J. Noušové nebo nověji M. Jemelky). Odrazem současného zájmu o architektonické a urbanistické hodnoty dělnických kolonií a sídlištních celků je i konference „Dělnické a hornické kolonie. Bydlení v průmyslových aglomeracích“ pořádaná NPÚ územním odborným pracovištěm v Ostravě, která proběhla ve dnech 31. 8. – 1. 9. 2010.
Terezín, historické plochy dvorů veřejných a soukromých objektů
Jan Peer, Blanka Šreinová
Terezín, historické plochy dvorů veřejných a soukromých objektů v Monumentorum Custos 2010, s. 108; Semináře, konference, akce
Pevnost Terezín byla budována od roku 1780, když se zde dne 6. října císař Josef II. zúčastnil slavnostního položení základního kamene.1 Samotné stavební práce se rozběhly roku 1781. Dne 9. prosince 1782 vydal Josef II. patent, jímž povýšil rozestavěnou pevnost na svobodné královské město se všemi právy a výhodami z toho plynoucími. Jeho velikost byla limitována pevnostním valem, obranná funkce pevnosti si zároveň vyžadovala přehledné sídlo s rovnými a prostornými ulicemi. Město proto bylo vystavěno na pravidelném šachovnicovém půdorysu sestaveném ze třiceti bloků (čtverců), označovaných jako karé.