Jubilejní desáté číslo je zároveň číslem speciálním. Až na dvě výjimky je obsah časopisu zaměřen na stále živé a pro region severozápadních Čech opět velmi aktuální téma. Tím je zaniklá krajina.
Jednotlivé studie přímo navazují na konferenci Zaniklá krajina severozápadních Čech, kterou uspořádal NPÚ ÚOP v Ústí nad Labem a FF UJEP v Ústí nad Labem ve dnech 17. – 18. října 2017 u příležitosti dvouletého neradostného výročí prolomení těžebních limitů na dole Bílina. Uvedená konference a toto číslo časopisu Monumentorum Custos mají být důrazným mementem, že cena uhlí nemůže být hlavním a určujícím faktorem, jak budeme s naší krajinou nakládat a v jakém stavu ji zanecháme budoucím generacím. Toto hledisko je totiž mnohem důležitější, než okamžitý zisk a přínos. Duchovní dědictví krajiny a změny v jejím reliéfu. To jsou hlavní témata nového čísla.
112 stran
Copyright © Autoři, 2017. Vydala Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Ústí nad Labem.
Obsah
Úvodní slovo
Martin Říha
Úvodní slovo v Monumentorum Custos 2017, s. 5–6
Posvátná krajina severozápadních Čech
Jan Royt
Posvátná krajina severozápadních Čech v Monumentorum Custos 2017, s. 7–22; Studie
Náboženská pouť je jedním z významných fenoménů barokní kultury. Účastnily se jí všechny vrstvy společnosti a zejména pro „lid venkovský“ byla vytržením z každodenního zápasu o „chléb vezdejší“, příležitostí setkat se s lidmi a Bohem. Severní Čechy byly v 17. století misijním územím, na němž před vydáním Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 žila majorita obyvatelstva hlásícího se k protestantským církvím. V oblasti severních Čech byla hluboká tradice poutí již v období pozdního středověku (Kadaň, Bohosudov, Hejnice). Na základě studia dobových pramenů písemných i obrazových lze konstatovat, že severních Čechách byly v 17. a 18. století uctívány v převážné většině mariánské sochy a obrazy středověkého původu. Milostné sochy a obrazy importované jsou v severozápadních Čechách spíše výjimkou (kult Panny Marie Loretánské v Rumburku a v České Lípě, Panny Marie Einsiedelnské v Ostrově nad Ohří, obraz Panny Rušánské –Vladimírské v Doksanech, ukořistěný markrabětem Ludvíkem Bádenským v bitvě s Turky pod Vídní roku 1683, obrazy Panny Marie Pomocné – Křešice, Kostomlaty pod Milešovkou). Putovalo se převážně do poutních míst zasvěcených Panně Marii Bezesporu nejznámějšími a nejnavštěvovanějšími poutními mariánskými místy v severozápadních Čechách byly: Bohosudov, Chlum sv. Máří a Hejnice. Do těchto míst putovalo převážně německy mluvící obyvatelstvo. Vzácnější byla poutní místa trojiční (např. „Boží hora“ u Verneřic) či zasvěcená světcům (např. poutní kostel sv. Linharta v Hlavici). Lokální přesah měla mariánská poutní místa v Březně, Údlicích a v Květnově. Řada milostných soch byla nalezena ve stromech či v blízkosti „zdravohojitelných“ studánek. Zcela unikátní je posvátná krajina Českého Švýcarska a Jetřichovicka. Protkána je sítí lokálních poutních míst, jeskynních kaplí, volných soch a zatavení vytesaných do skal. Přestože řada větších či drobných sakrálních objektů byla v severních Čechách zničena, ať už následkem těžby uhlí či odsunu německého obyvatelstva, nedošlo k destrukci žádného většího poutního místa. Zejména na Šluknovsku se dochovaly z 18. a 19. století četné kalvárie s velkou citlivostí zapojené do krajiny. Právem můžeme hovořit o posvátné krajině severozápadních Čech.
Obraz krajiny mostecké uhelné pánve v 19. a první třetině 20. století v literatuře, narativních písemných pramenech a egodokumentech
Jiří Bureš
Obraz krajiny mostecké uhelné pánve v 19. a první třetině 20. století v literatuře, narativních písemných pramenech a egodokumentech v Monumentorum Custos 2017, s. 23–30; Studie
Článek se zabývá problematikou obrazu industriální krajiny mostecké uhelné pánve na sklonku 19. a počátkem 20. století v krásné literatuře, egodokumentech a narativních písemných pramenech. Popsána je negativní percepce proměny krajiny montánní činností přítomná v dílech Aloise Šefla (1874–1938) nebo Františka Cajthamla–Liberté (1868–1936). Pozornost je věnována novým krajinotvorným prvkům, zejména haldám a jejich specifickému prostředí, které se často vyskytuje v hornických románech, včetně tzv. „obramáků“, sociálně vyloučené vrstvě skrývkových dělníků živořících na okrajích hald. Zachycen je i obraz inverzního počasí, které reflektuje Šefl, Cajthaml–Liberté nebo Ilja Bart (1910–1973).
K okolnostem likvidace kostelů a kaplí severočeské těžební oblasti
Vít Honys
K okolnostem likvidace kostelů a kaplí severočeské těžební oblasti v Monumentorum Custos 2017, s. 31–38; Studie
Likvidace kostelů a kaplí v důsledku těžební činností v severočeské hnědouhelné pánvi kulminovala ve 2. polovině 20. století, přičemž na rozdíl od ojedinělých podobných případů předchozího půlstoletí v důsledku politické situace zpravidla nedocházelo k poskytnutí náhradního objektu.
Demolice sakrálních objektů vyžadovala ve většině případů sejmutí památkové ochrany vázané na splnění průzkumových a dokumentačních podmínek, za vykoupený sakrální objekt bývala poskytována vlastníkovi (zpravidla římskokatolické církvi) jistá finanční náhrada, která však nezohledňovala jeho uměleckohistorickou hodnotu. Rostoucí počet demoličních výměrů vůči sakrálním objektům v zájmových oblastech povrchové těžby vyvolával hektické situace ohledně řešení početných transferů vnitřního vybavení, které úměrně dobové praxi podléhalo památkové ochraně jen v omezeném míře. Období před podepsáním tzv. trojstranné dohody o vypořádání škod způsobených těžební činností v r. 1972 také charakterizuje nižší úroveň dokumentace a výraznější zastoupení ztrát na kulturním dědictví. S odstupem času je zjevné, že v rámci záchranných aktivit dlouho přežíval, zřejmě i vlivem ideologických předsudků, přezíravější vztah k období baroka, resp. mladším stylovým obdobím, což mělo za následek zánik některých dobových souborů interiérové výzdoby a vybavení. Některé prvky mobiliáře byly zachráněny odkoupením a převozem do kostelů na Slovensku, případně Moravu, tato praxe byla postupně nahrazována snahou o přesuny do kostelů v rámci regionu.
Mostecko – sonda do života vesnic
Lucie Radová – Alena Sellnerová
Mostecko – sonda do života vesnic v Monumentorum Custos 2017, s. 39–48; Studie
Mostecko 19. a 20. století je ve stereotypních představách laické, ale často i odborné veřejnosti považováno za typickou průmyslovou oblast, jejímuž ekonomickému, hospodářskému, sociálnímu i kulturnímu životu dominovalo hornictví. Příspěvek na příkladu dvou vybraných nepříliš vzdálených obcí ukazuje limity takového uvažování. Zatímco historický vývoj obce Kopisty ve sledovaném období tomuto klišé zcela odpovídá, vývoj Holešic, v nichž bylo zemědělství převažujícím způsobem obživy většiny obyvatel ještě před 2. světovou válkou, jej naopak popírá. Otvírá se tak prostor pro nové uvažování o historickém vývoji území dnešní mostecké pánve, které bylo již od středověku extenzivně zemědělsky využívané, a bylo potravinovou základnu nejen pro severní část našeho území, ale též pro saská hornická města.
Pavilon pro Reinerovu fresku v Duchcově: Nanebevzetí Panny Marie nebo poetika uhelných dolů?
Marian Hochel
Pavilon pro Reinerovu fresku v Duchcově: Nanebevzetí Panny Marie nebo poetika uhelných dolů? v Monumentorum Custos 2017, s. 49–68; Studie
V letech 1973–1976 byla dle projektu profesora Jana Sokola (1904–1987) na náklady těžební společnosti a pod dohledem státní památkové péče realizována výstavba moderního pavilonu pro transferovanou barokní fresku Václava Vavřince Reinera (1689–1743) a soubor soch od barokních mistrů, demontovaných v roce 1956 těsně před likvidací ze zrušeného panského špitálu v duchcovském zámeckém areálu. Novostavba pavilonu byla situována na parteru v příčné ose rekultivované zámecké zahrady. Architekt Jan Sokol se při projektování nové stavby vyrovnal s výzvou nového prostoru a nového prostředí pro dochované dílo baroka svým vlastním názorem a svými vlastními prostředky. Inspirace čerpal z Le Corbusierových realizací nového brutalismu, z principů barokní architektury i z tradice českého architektonického kubismu. Výsledkem je výstavní pavilon, charakteristický svou invencí v různorodých slohových pojetích, podpořených novodobými materiály, tvořícími jeden funkční celek – v tom spočívá jeho architektonický a umělecko-historický význam. Historický význam podtrhují okolnosti vzniku této stavby a její místo v kolektivní paměti regionu. Ideologické a technologické limity však navozují otázku diskontinuity, stejně jako další perspektiva moderní budovy pavilonu v symbióze s instalovanou barokní freskou. Ta byla
totiž dlouho zpochybňována vzhledem k pokračující degradaci freskové výmalby v prokazatelně klimaticky nevyhovujícím prostředí navržené železobetonové stavby. Obraz kostela Nanebevzetí Panny Marie zrušeného panského špitálu, architektonicky hodnotný a originální výstavní pavilon s plánovanou přirozenou regulací klimatu, místo paměti na zaniklou část krajiny duchcovského zámeckého areálu zůstává dodnes otiskem pomyslné „poetiky“ uhelných dolů a odkazem na kontext, v jakém ještě dlouho v poválečné době vyvíjela svou činnost státní památkové péče v průmyslově protěžovaném regionu severozápadních Čech.
Zámecký park Jezeří v historickém vývoji a úsilí o jeho záchranu
Pavel Hušek
Zámecký park Jezeří v historickém vývoji a úsilí o jeho záchranu v Monumentorum Custos 2017, s. 69–76; Materiálie
Hlavním předmětem příspěvku je zámecký park a zahrady státního zámku Jezeří (okr. Most), který je dosud významnou krajinnou dominantou silně zdevastované podkrušnohorské krajiny. Na místě někdejšího hradu stojící zámek se stal loveckým a šlechtickým sídlem rodu Lobkoviců (od r. 1623), kteří zde rozvíjeli kulturně i společensky bohatý život s celou řadou významných osobností té doby. V návaznosti na barokní přestavbu zámku po požáru r. 1713 je uvedena barokní úprava okrasné zahrady – Lustgarten a následně i odkaz na její zobrazení z r. 1794 a další úpravy z r. 1811. Dále je popsáno vybudování empírové zimní zahrady v r. 1829, úpravy zahradních teras kolem zámku včetně čestného dvora, s novým příjezdem zděnou bránou z alejní cesty kolem jezeřské lesovny. V důsledku těžby uhlí, nejprve hlubinné, došlo k likvidaci obce Jezeří, narušení zámeckého parku terénními poklesy, včetně zahradních pavilonů a zámeckého zahradnictví. I když část zámeckého parku byla v rámci těžební přípravy již zničena, záchrana jeho zbylé části o výměře 14,5 ha byla i spolu s navazujícím územím včetně zámku, příslušnými právními dokumenty zajištěna.
Prunéřov – osud jedné zlikvidované obce
Jiří Kopica
Prunéřov – osud jedné zlikvidované obce v Monumentorum Custos 2017, s. 77–84; Materiálie
Počátkem šedesátých let 20. století se započalo s rozšiřováním těžby povrchového dolu Nástup. V důsledku tohoto rozšíření bylo celkem zbouráno téměř dvacet obcí. První z nich byl Prunéřov, obec, která byla založena v polovině 13. století. Článek se nejprve věnuje vzniku a historii obce, ovšem gró textu spočívá v popisu rozhodnutí zbourat Prunéřov a v samotném aktu bourání. Autor ukazuje, co bylo tehdy všechno spojeno s tímto rozhodnutím, jaký byl postup likvidace a co to přinášelo pro obyvatele, kteří se do Prunéřova přistěhovali po roce 1945 a po poměrně krátké době se opět museli stěhovat pryč.
Lze považovat Radovesickou výsypku za kulturní krajinu?
Tomáš Brož
Lze považovat Radovesickou výsypku za kulturní krajinu? v Monumentorum Custos 2017, s. 85–92; Materiálie
Původní Radovesické údolí se nacházelo na severozápadní straně Českého středohoří. Bylo to území osídlené a utvářené člověkem několik tisíciletí, hradiště knovízské a štíravské kultury se nacházela na Štěpánovské hoře dominující východní straně údolí. Údolí bylo rovněž mimořádně cenné z hlediska flóry, fauny i morfologie, nacházely se zde čtyři přírodní rezervace, kde se vyskytovala řada vzácných a ohrožených rostlin.
Přes tyto nepochybné klady bylo údolí od 70. let 20. století do roku 2003 bylo údolí postupně zaváženo skrývkou z hnědouhelného velkolomu Maxim Gorkij (v současnosti Důl Bílina). Při tom bylo zničeny čtyři vesnice (Radovesice, Chotovenka, Hetov a Dřínov) a jejich obyvatelstvo přesídleno z malebných osad do panelových sídlišť. Vznikla Radovesická výsypka.
Z technického hlediska je výsypka unikátní technické a svým způsobem i krajinářské dílo. Od počátku byla koncipována jako komponovaná krajina s uměle vytvářeným reliéfem a měla by v budoucnosti sloužit jako rekreační území. Přes veškeré ambice tvůrců se však jedná o sterilní krajinu bez genia loci i charisma. Je to krajina bez života!
Raně novověká pevnost Doubravská hora ve světle událostí třicetileté války
Lukáš Sláma
Raně novověká pevnost Doubravská hora ve světle událostí třicetileté války v Monumentorum Custos 2017, s. 93–98; Materiálie
Stav fortifikací v raně novověkých Čechách před vypuknutím Třicetileté války zaostával za pevnostním stavitelstvím v západní Evropě. Jen výjimečně se zde objevují bastionové pevnosti známé např. z Nizozemí. Jednou z takových byla Doubravská hora u Teplic v severozápadních Čechách. Předkládaný článek má za cíl představit vliv této pevnosti na válečných událostech v pohraničním regionu Čech se Saskem. Vybraným období je závěr tažení Jana Banéra do Čech v letech 1639 až 1640, kdy sloužila ke krytí ústupu švédského vojska. Následně byla obléhána císařským sborem a teprve po několika měsících se posádka vzdala.
Článek představuje výzkum pevnosti z pohledu militárních aspektů Třicetileté války a více než její stavebně-historický vývoj je kladen důraz na aktivní využití a jeho dopad na blízké i široké okolí.
Hrad Rýzmburk (Osek) ve světle archeologického výzkumu. Madonka z Oseka
Milan Sýkora – Ĺubomír Turčan
Hrad Rýzmburk (Osek) ve světle archeologického výzkumu. Madonka z Oseka v Monumentorum Custos 2017, s. 99–108; Materiálie
V letech 2011–2018 probíhal na hradě Rýzmburk u Oseka archeologický a stavebně historický výzkum, jehož cílem je komplexní poznání tohoto jednoho z největších objektů svého typu v Čechách. Založen byl v zimních měsících přelomu let 1248/1249 a v roce 1250 se poprvé jeho jméno objevuje v predikátu Boreše z mocného rozrodu Hrabišiců. Pánů z Rýzmburka patřil až do roku 1398, kdy jej koupil míšeňský markrabí Vilém. V rukou vládců Saska zůstal až do roku 1459, kdy jej Jiří z Poděbrad připojil zpátky k českému království. Na počátku 16. století byl ještě obýván, ale vzápětí již byl opuštěn.
Hlavním předmětem článku jsou nálezy učiněné v parkánu pod jádrem hradu. Ve vrstvách odpadu byly nalezeny komorové kachle se znakem Koldiců, které spojujeme s otopným tělesem v privátních prostorách Boreše (IX.) z Rýzmburka a jeho ženy Anny z Koldic, a datujeme je do závěru 14. století. Největší pozornosti se dostalo drobné keramické plastice Panny Marie s Ježíškem v náručí. Oběma postavám chybí hlavičky, pozornosti by však neměla uniknout sféra, kterou matka předává svému synu. Plastiku považujeme za drobnou devocionálii, odvozenou z některých velkých „zázračných“ soch a datujeme ji do 2. čtvrtiny 15. století.